CHOVATELSKÁ STANICE IRSKÝCH VLKODAVŮ :: IRISH WOLFHOUND KENNEL
Kam má paměť sahá, od nejútlejšího dětství sdílím život společně se psy. V rodinném albu mých rodičů leží fotografie „karkulka a vlk“, na které sotva dvouletá holčička v červeném kabátku drží kolem krku urostlého německého ovčáka Cesara. V podstatě jsem nikdy toto objetí nepřerušila. Cesar a po něm výjimečná Ara byli němečtí ovčáci, kteří stáli na počátku mého vztahu ke psům a zvířatům.
Spolu s lidmi, samozřejmě – strýcem Petrem, majitelem Cesara a Ary, který mě s sebou brával na cvičák, a mými rodiči, kteří mi vždy umožnili alespoň nějakého čtyřnožce v panelákových bytech mít. To nejpodstatnější pro mě ale udělal můj muž Bob: roky přivíral oči nad tím, když jsme se synem Ondrou domů nosili nejrůznější zvířátka – křečky, morčata, rybičky, andulky, korely, rosely a další papoušky, kocoury a kočky, fenečku jorkšírského teriéra Medinku.
Když jsem jednoho dne přišla s tím, že vím o koni, kterého chtějí uspat, protože na dráze žádných velkých výsledků nedosahuje, bez váhání mi ho koupil. A tak k nám přišel na bezmála dvacet let Erval, americký klusák, v jehož sedle jsem strávila spoustu báječných (i horkých) chvil a který si pohodový důchod s námi užíval až do věku 28 let.
Můj muž měl ale především po celé čtvrtstoletí pochopení pro mé nadšení sportovní kynologií, toleroval každou volnou chvíli strávenou na cvičáku, vstávání ve 4 ráno kvůli šlapání stop, nervy před zkouškou nebo závodem...
Nikdy mu za to nebudu umět dost poděkovat.
Německý ovčák, plemeno vyvolené, milované pro jeho odvahu, radost ze sportu, odolnost, pracovitost, schopnosti, inteligenci, samostatnost, výjimečnost. Od roku 1989, kdy jsem se začala sportovní kynologii věnovat, jich bylo několik – až přišel Ingo, výjimečný a jedinečný. Po jeho odchodu v téměř 15 letech jsem věděla, že už nikdy německého ovčáka mít nebudu. Žádný by se mu nevyrovnal.
V tomto smutném období si moje rodina vzpomněla, jak občas vyprávím o dojmu, který ve mně zanechala kniha Irčák Finn o největším, nejkrásnějším, nejsilnějším, nejstatečnějším, nejoddanějším a ve všem nej psovi. Irčák Finn byl irský vlkodav. Všechno zařídili, domluvili – mně ale nic neřekli. Vydali jsme se na výlet za naší rodinou do Plzně, cestou se jen prý zastavíme něco vyřídit u jedné paní kousek od Plzně, v Mirošově. Ta paní byla Pavla Uzlová, vešli jsme do ticha mezi pět obrovských psů, z nichž jedna (byla to Benča) se o nás okamžitě přátelsky opřela, a na zahradě pobíhala její štěňátka irských vlkodavů.
Byla kouzelná, ale které štěně není? Pak se na mě otočila černá hlavička, já se poprvé podívala do těch čokoládových očí – a byla jsem ztracena. Mauro Paluduz, náš první vlkodav, nejkrásnější, největší, nejstatečnější, nejoddanější...
Naprosto a zcela ovládl náš život, překopal ho naruby a způsobil, že můj muž propadl lásce ke psům snad ještě víc než já. Netrvalo dlouho a přibyla k nám Finnsech Really Irish, naše něžná, milá Finnie. Trávíme s nimi veškerý náš volný čas, věnujeme jim péči, lásku a pozornost, jaké jen jsme schopni a na oplátku dostáváme mnohem víc – víru v naše dobro a důvěru v člověka.
Z úvodních částí jmen MAuro a FINNsech vznikl základ názvu naší chovatelské stanice. Budeme se snažit, abychom alespoň část té výjimečnosti prožitků s irským vlkodavem předávali dál.
Moje kynologické CV:
- od r. 1992 předseda základní kynologické organizace Tečovice (pod MSKS)
- 2001 – 2005 – člen předsednictva Moravskoslezského kynologického svazu (MSKS)
- od r. 2005 do roku 2021 první místopředseda MSKS
- od r. 2011 – dosud – předseda chovatelského klubu irských vlkodavů WDK
PhDr. Ester Trčalová
